okna dle slohů architektury

Okna ovlivňují zásadním způsobem architektonický ráz celé stavby. Vlivem působení architektonických směrů se vyvíjela a měnila až do dnešní podoby.

okna v románském slohu

Klasickými představiteli staveb v románském slohu jsou sakrální (posvátné, bohoslužebné) stavby s půlkruhovými okny. Šlo pouze o otvory bez zasklení. Okna byla nejzdobnějším prvkem románských fasád ale i interiéru.

Jednalo se buď o jednoduchá úzká okna střílnového typu nebo o sdružená okna, tedy o seskupení minimálně dvou, ale i tří nebo více oken, která propojovaly malé a úzké meziokenní sloupky. Obvyklé jsou v různých kompozicích - střídání počtu otvorů a pořadí i několika pater nad sebou. Ostění, nadpraží i parapet (bankál nebo-li lavice) byly skosené. V hlavních průčelích často (u bazilik) kruhové okno s kružbou (rozeta). Okna obytných sídel většinou rovné nadpraží.

okna v gotice

Typickým znakem pro gotická okna  jsou vysoké, štíhlé tvary, které jsou zakončeny lomeným obloukem. Zdi mezi sloupy ztrácejí nosnou funkci a uvolňují tak místo velkolepým oknům. Takto velký otevřený prostor je povětšinou zasklen. Zasklení gotického okna spočívá v zakotvení skleněné mozaiky do olověných lišt členěných do menších mřížek. U sakrálních staveb známe jako  barevné vitráže. Okna jsou i zdobená kamennou kružbou.

Lomený oblouk, který prochází vývojem od širokého a méně lomeného až k vysokému ostře zalomenému. Podle tvaru oblouku lze určit i léta vzniku. V pozdějších stavbách nacházíme i honosná kruhová okna.

okna v renesanci

V renesanci se začíná používat dřevěná konstrukce oken a skleněné výplně rozdělené do tabulek, zatím mají pouze jeden rám, ale jsou otvíravá. Okna charakteristická pro renesanční styl byla čtvercová a obdélníková, málokdy půlkruhová a dostatečně velká, aby dokázala prosvětlit interiér slunečním světlem. Typické pro renesanční okno je šambrána (orámování oken či dveří) a nadokenní i podokenní římsa. Pokud patřila někomu movitějšímu, jsou zdobena ornamenty a polosloupy (také zdobenými). Renesance zná i tzv. slepá (falešná okna).

Pro renesanci jsou příznačná sdružená okna ve společném ostění - a portálů, je plošná, členění nedodává stěně architektonická plasticita, ale buď malba (časté a nejjednodušší bývají nárožní šedé, vzácněji červené nebo žluté obdélníky), nebo sgrafito, obvykle napodobující iluzivně diamantový řez.

Není pravdou, že by renesance rovnou navazovala na gotiku – jednoduše tyto dva slohy nějaký čas existovaly vedle sebe, než se jejich prvky začaly mísit a tím vznikal sloh nový. Přesněji řečeno, vše gotické se přizpůsobovalo novým prvkům a tím se vytvořil renesanční sloh.

Příkladem v našich zemích budiž v minulém článku zmiňovaný Vladislavský sál. Stále se jedná o pozdní gotiku, ale okna jsou již renesanční… snad se jedná o první projev renesance na našem území.

Tyto okna jsou považována za nejstarší renesanční památku v Čechách. Okna Vladislavského sálu jsou datovaná do roku 1493 a jsou dílem Benedikta Rieda.

okna baroko

Rozevláté, baculaté křivky se nevyhnuly ani oknům. Barokní okna poznáme podle často až přehnané zdobnosti. Nad okny najdeme ozdobné římsy a oblouky. V interiérech se můžeme setkat s falešnými okny. Tam, kde na jedné straně jsou okna pravá, na opačné straně se objevují imitace oken v podobě tabulkových zrcadel.

Na fasádě se často střídají okna s trojúhelníkovými  a segmentovými frontony s bohatě zdobenými  suprafenestrami. Na chrámové architektuře 18. století se objevuje kasulové okno, které je tak pojmenováno pro podobnost s tvarem barokního kněžského ornátu čili kasule.

Okna staveb mívají šambrány s ušima, někdy s motivem klenáků. Pro rané baroko je typické střídání segmentových a trojúhelníkových štítů nad okny. Domovní štíty byly buďto segmentové nebo trojúhelníkové a navíc byly doplněné vystupující volutou. Doplňujícími detaily jsou čučky , koule, šišky, obelisky , někdy i sochy.

Volské oko, též francouzsky oeil de boeuf (œil-de-bœuf, [öj d böf]), je v architektuře kulaté nebo oválné okno. Tento tvar okna je známý již z antiky, používal se v románském slohu i v gotice, velkého rozšíření se dočkal v baroku a secesi, kdy byla kulatá nebo oválná okna používána na ozdobnéportály nebo ve štítech. Také slepá okna mají často tuto podobu. 

okna v rokoku

Rokoko se stalo pomyslným vrcholem dekorativnosti, a to se projevilo také v tvarosloví oken, která jsou v rokoku okrouhlých tvarů, mnohdy plasticky dekorována.

okna v klasicismu a empíru

Stavby i samotná okna jsou více strohá s převahou geometrických tvarů.

Teprve nyní, převážně od poslední třetiny 18. století, se okna, až dosud jednoduchá, osazovaná ve špaletách a v kamenných ostěních, mění ve dvojitá. Vnější okna se nově nasazují i u starších architektur do líce, a tím se dodává fasádám plošnosti. Empírová okna bývají kryta ještě žaluziovými okenicemi, s oblibou zatíranými zeleně nebo i modře. V okenných i dveřních otvorech se běžně užívá palladiánského či vignolovského trojosého motivu, někdy redukovaného - bez střešních oblouku.

Empír používá ještě jednodušší prvky než klasicismus je empír. Nechává se inspirovat renesancí. Empírová okna mají polokruhové nadpraží s paprskovitým dělením.

okna v secesi

Secese byla typická svojí ornamentálností, plošností, využitím barev a návratem k dekorativnímu umění.

Secesní detaily a ornamentika však pronikají i na souběžně stavěné objekty, jejichž průčelí si z převážné části drží tvary některého z historických slohů, takže na novogoticky řešené fasádě se objeví výplně ze secesních listů či široká segmentově zakončená okna s charakteristickým listovým orámováním, ale třeba již opět s parapetem vyplněným motivy lichých (slepých) kružeb.

Také termální - půlkruhové - okno, často se dvěma dělicími pilířky, náleží k secesním stavbám, ale nové je použití velkého proskleného půlkruhového otvoru v průčelí, např. k osvětlení haly nynějšího Hlavního nádraží. Kupole, pokud se vyskytují, bývají rovněž zasklívané. Méně klasických tvarů se dostává šambránám, které se směrem dolů rozšiřují. V nich , ale i v parapetních výplních, v nástavcích a štítech se s oblibou užívá segmentového odsazeného tvaru, u štítů ještě sevřeného dvěma převýšenými postranními pilířky.